Selaronovy schody

Stručné informace

Selarónovo schodiště zároveň zůstalo městským schodištěm a stalo se osobním dílem jednoho umělce. Jeho oficiální název je ulice Manuela Carneira: nejde o muzejní objekt na podstavci, ale o cestu mezi Lapou a Santa Teresou. Selarón žil v domě u tohoto schodiště a v roce 1990 je začal proměňovat v umělecké dílo.

Měřítko zde není důležité samo o sobě, ale jako stopa vytrvalé každodenní práce: 125 metrů a 215 schodů se postupně pokrývalo dlaždicemi, kachli a talířky. Zpočátku umělec kupoval materiál za peníze z prodeje svých kreseb, později začali dlaždice přivážet turisté. Schodiště proto působí jako věc, která vyrostla z jedné myšlenky, ale byla složena z mnoha cizích příspěvků.

Čeho si všimnout hned na začátku

Lze porovnat tři typy detailů: obyčejné dlaždice, kachle malované Selarónem a talířky, které přinášeli lidé z celého světa. Je důležité dívat se na ně ne jako na náhodnou pestrost, ale jako na materiál, který umělec nacházel a začleňoval do již rostoucího díla. Pořadí pokládání souviselo s jeho vlastními představami, takže povrch schodiště ukazuje nejen hromadění předmětů, ale i neustálý výběr.

Zvlášť má smysl si všimnout opakujícího se motivu jeho kreseb: těhotných žen a samotného umělce ve stejné podobě. Tento zvláštní a konkrétní námět pomáhá dekorativní vložky chápat jinak. Nezdobí schody jen prostě, ale připomínají, že schodiště bylo pro Selaróna osobním projektem, který považoval za nedokončený až do své smrti.