Národní muzeum San Martino

Stručné informace

Muzeum San Martino nesídlí ve speciálně postavené muzejní budově, ale v bývalé kartuziánské kartouze svatého Martina. Po sjednocení Itálie byl klášter uzavřen, jeho areál byl prohlášen za národní památku a v roce 1866 zde bylo otevřeno muzeum. Místo se proto dá číst hned dvěma způsoby: jako sbírka o Neapoli a jižní Itálii a jako bývalý klášterní prostor, kde část místností stále připomíná někdejší život.

Sbírky jsou rozmístěny ve dvou patrech. Výchozí text ukazuje muzeum především jako soubor různorodých hmotných svědectví: od divadelních skic a dekorativních předmětů po zbraně, porcelán, námořní plavidla a miniaturní náboženské scény. Důležitá není jen škála předmětů, ale i kontrast měřítka: vedle kabinetní grafiky a drobné plastiky jsou zde zmíněna plavidla v životní velikosti.

Čeho si všimnout nejdříve

Má smysl porovnat velké a komorní části muzea. V oddělení stavby lodí se nacházejí tři plavidla v životní velikosti: neapolská lanča s 24 vesly, turecká galéra a lanča spojená s králem Umbertem a královnou Markétou. Připomínají, že muzeum vypráví nejen o umění, ale také o námořní stránce života jižní Itálie.

Druhým pólem je Quarto del Priore, prostora převora bývalého kláštera. Jsou zde shromážděna svědectví o mnišském každodenním životě: portréty převorů a kartuziánů, vitráže, zrcadla a malba na skle. Na nádvoří je zvlášť zmíněna sochařská skupina „Madona s dítětem a sv. Janem“ od Pietra Berniniho. A v kryptě se měřítko znovu mění: stovky miniaturních náboženských soch ukazují tytéž posvátné náměty už jako pečlivě sestavený malý svět.