Nádraží Čhatrapatiho Šivádžího

Stručné informace

Budova nádraží byla stavěna jako sídlo železnice, ale funguje jako jeden z nejvytíženějších dopravních uzlů Indie. Proto stojí za to ji vnímat hned ve dvou měřítkách: jako reprezentativní administrativní budovu 19. století a jako živé nádraží v Bombaji. Stavba začala v roce 1878 a trvala deset let; projekt vytvořil britský architekt Frederick William Stevens.

Vnější podoba vysvětluje, proč se nádraží stalo symbolem přístavního města: evropská viktoriánská novogotika se zde spojuje s indosaracénskými motivy. Pozdější změna názvu je patrná i v historii fasády: v 50. letech 20. století z ní byla odstraněna socha královny Viktorie a v roce 1996 nádraží změnilo své dřívější jméno Victoria Terminus. V roce 2004 byla budova zapsána na seznam světového dědictví.

Čeho si všimnout nejdříve

Hlavním zaměřením prohlídky je to, jak budova spojuje reprezentativní podobu s železničním provozem. Na fasádě lze porovnat kamennou kupoli, věžičky a lomené oblouky: tyto detaily spojují nádraží s viktoriánskou novogotikou, ale složitý plán a indosaracénské motivy mu nedovolují působit jako prostý přenos britského vzoru.

Uvnitř jsou důležité materiály, nejen celková velkolepost: dřevořezba, železná a měděná zábradlí a balustráda hlavního schodiště ukazují, že utilitární budova byla navržena jako prestižní místo. Samostatně má smysl pamatovat i na prázdné místo, které na fasádě zůstalo po soše Viktorie: změna politického významu se zde neodehrála jen v názvu. A vedle této slavnostní schránky funguje dopravní systém: odtud vyjíždějí dálkové vlaky i příměstské linky Central Line a Harbour line a samotné nádraží zůstává nejzápadnějším uzlem Central Railway.