Muzeum Isabelly Stewart Gardnerové

Stručné informace

V Bostonu stojí umělecká galerie, která vypadá jako benátský palác, ale je uspořádána podle osobní vůle jedné sběratelky. Isabella Stewart Gardner otevřela muzeum v roce 1903 a ve své závěti stanovila, že sbírka má být zachována v nezměněné podobě. Proto zde není důležitá jen hodnota jednotlivých děl, ale i samotné rozmístění: muzeum bylo zamýšleno jako prostředí zachované jako celek, nikoli jako běžná obměňovaná expozice.

Nejostřejší kontrast v této logice se objevil po loupeži 18. března 1990. Z muzea bylo odneseno 13 exponátů, včetně děl Vermeera, Rembrandta, Maneta a Degase. Ukradené předměty se nenašly a na místech odcizených obrazů zůstaly prázdné rámy. Kvůli tomu se nepřítomnost stala součástí viditelného uspořádání muzea: rám neukazuje obraz, ale mezeru ve sbírce.

Na co si hned všimnout

Má smysl dívat se na muzeum jako na místo, kde jsou důležitá nejen díla, ale i způsob jejich přítomnosti či nepřítomnosti. Budova je stylizována jako benátský palác a už tato vnější podoba spojuje bostonskou galerii s evropskou představou soukromého paláce. Gardnerové závěť vysvětluje, proč je sbírka vnímána jako pevně daná kompozice, a ne jen jako soubor sálů.

Mezi konkrétními detaily vyniká „Žlutý pokoj“, kde je vystaven autograf smyčcového sextetu Čajkovského „Vzpomínka na Florencii“: nejde o obraz, ale o notový list popsaný z obou stran, s poznámkou o opakování 94 taktů. Vedle takových předmětů působí prázdné rámy po krádeži obzvlášť ostře: muzeum ukazuje jak zachovanou autorovu stopu, tak místa, kde originály zmizely.