Marseilleská obytná jednotka

Stručné informace

Sedmnáctipodlažní dům v Marseille nebyl zamýšlen jako obyčejná hromada bytů, ale jako obytný mechanismus s vlastními „ulicemi“ uvnitř. Le Corbusier jej postavil v letech 1945–1952 jako experiment se standardizací, stavebními metodami a samotnou ideou kolektivního života. V jednom bloku se nacházelo 337 bytů 23 typů: pro jednotlivce, malé i velké rodiny.

Hlavní změna pohledu je jednoduchá: tuto budovu je třeba číst nejen podle fasády, ale podle toho, jak organizuje každodenní život. Mohutné podpěry oddělují blok od země, vnitřní chodby přebírají roli ulic a mezonetové byty ukazují, že architekt nepracoval s jednotlivými místnostmi, ale s celým systémem bydlení.

Čeho si všimnout nejdříve

Má smysl porovnat tři věci: podpěry, chodby a barvu. Mohutné podpěry nejsou důležité jako efektní detail, ale jako znak „volného umístění“ výškové budovy v prostoru. Pět chodeb se nazývá „vnitřní ulice“: to pomáhá pochopit, proč je dům uspořádán jako malý fragment města, a ne jako schodišťová šachta s byty po stranách.

Střední „ulice“ je vyčleněna obchodní funkcí: propojuje bydlení s obchody a službami, takže kolektivní část je vestavěna přímo do bloku. Byty jsou podél chodby uspořádány ve dvou úrovních a toto schéma vysvětluje složitost obytné jednotky lépe než jakékoli datum. Barvy také fungují jako prostředek: žlutá, červená a modrá na stěnách a konstrukčních prvcích zdůrazňují části budovy a vytvářejí vizuální hierarchii.