Dům Franka

Stručné informace

Frankův dům vyrostl z několika samostatných majetků a dodnes se dá číst jako městský komplex poskládaný po částech. Jeho šest křídel obklopuje dvůr nepravidelného tvaru a ve vzhledu stavby vedle sebe stojí gotika, baroko a klasicismus. Nejde o jednotný záměr s čistou symetrií, ale o výsledek oprav, rozšíření a propojení, které završily celkový plán na přelomu 18. a 19. století.

Název se neujal podle majitele, ale podle obyvatele: profesor medicíny Josef Frank bydlel ve druhém patře východního křídla a byl ve Vilniusu známou osobností. Univerzita dům koupila pro profesorské byty, a proto byla budova dlouho spojena s vědci a vyučujícími. Důležitý detail při pohledu na fasády: po opravě kolem roku 1824 nebyly radikálně přestavěny, takže dnešní podoba uchovává rané 19. století, nejen paměť slavných obyvatel.

Čeho si všimnout jako první

Má smysl porovnat části domu jako různé odpovědi na jeden úkol: staré objekty byly spojeny do funkčního městského komplexu. Ve východním a severozápadním křídle se dochovaly gotické prvky, severní křídlo patří k baroku, jihovýchodní je také spojeno s barokní epochou a jižní s klasicismem. Nepravidelný tvar dvora a nápadně zakřivený kamenný plot podél ulice Švarco pomáhají pochopit, že budova nebyla postavena najednou jako pravidelný obdélný blok.

Nejvýraznější fasádou je východní, kterou vytvořil Michał Schulz v roce 1807. Nároží je zvýrazněno bílou bosáží, křídlo obepíná široká zubořezová římsa a asymetrický vstup je vyznačen dórskými pilastry, kladím a reliéfními girlandami. Pás meandrů mezi prvním a druhým patrem a štukové věnce nad velkými okny druhého patra ukazují, jak profesorský dům získal přísnou klasicistní vrstvu na starším základu. Pamětní desky Stendhala a Karsavina k tomu přidávají ještě jednu čitelnou vrstvu: fasáda se stala místem paměti dočasných i dlouhodobých obyvatel.