Veřejná knihovna v Seattlu

Stručné informace

U Veřejné knihovny v Seattlu není důležitá jen sbírka, ale i samotný zvyk měnit svůj obal. Během prvních deseti let se knihovna pětkrát stěhovala z budovy do budovy, poté přežila požár roku 1901: většina knih shořela, ale téměř všechny čtenářské průkazy a 2 000 dětských publikací se zachovaly. Poté byla za peníze Andrewa Carnegieho postavena vlastní budova a knihovna se proměnila nikoli v dočasnou čítárnu, ale v městský systém.

Dnes je to síť poboček v jednotlivých čtvrtích Seattlu a hlavním orientačním bodem je Ústřední knihovna z roku 2004, navržená studiem OMA a Remem Koolhaasem. Proto lze toto místo číst hned ve dvou měřítkách: jako veřejnou službu rozrostlou po celém městě a jako samostatnou současnou budovu, která se stala architektonickým znakem této služby.

Čeho si všimnout hned na začátku

Má smysl porovnat tři typy knihovního prostoru. Ústřední knihovna je ve zdroji označena jako „futuristická“ stavba a jako hlavní budova sítě; právě její forma ukazuje, že se zde knihovna neschovává za neutrální fasádou, ale hlásí se o slovo jako městská architektura. Na opačném pólu stojí šest knihovních budov zapsaných v Národním registru historických míst USA: připomínají, že síť nestojí na jednom novém obrazu, ale na různých budovách z různých epoch.

Zvlášť stojí za povšimnutí technické prvky, protože mění představu knihovny jako tichého skladu knih. V jedné pobočce se už v roce 1960 objevil eskalátor, poprvé v knihovně v USA, a také fontána. Pobočka v Ballardu je popsána prostřednictvím solárních panelů a „zelené střechy“. A vyhledávání knih pomocí RFID ukazuje, že se uspořádání knihovny neměnilo jen navenek: měnil se i způsob, jakým čtenář nachází knihu bez pomoci knihovníka.