Qasr al-Badi

Stručné informace

Kasr al-Bádí byl stavěn jako „nesrovnatelný“ palác, ale dnes se lépe čte skrze to, co chybí. Zdroj uvádí materiály, které měly působit dojmem moci: italský mramor, irskou žulu, indický vícebarevný onyx a zlacení na stěnách a stropě. Z tohoto přepychu dnes zůstaly ruiny a právě tento kontrast činí místo mezi paláci výrazným.

Palác vznikl za Ahmada al-Mansúra mezi lety 1578 a 1603. Později Alávité přesunuli hlavní město do Meknesu a sultán Mulaj Ismáíl nařídil Kasr al-Bádí rozebrat. Demolice trvala 10 let: mramor a zlato se odvážely pro novou rezidenci. Proto jsou dnešní zdi vnitřního nádvoří důležité ne jako náhodné zbytky, ale jako stopa paláce, který byl částečně proměněn ve stavební materiál pro jinou moc.

Čeho si všimnout jako první

Na Kasr al-Bádí má smysl dívat se skrze měřítko prázdného prostoru. Zdroj uvádí, že nádvoří měřilo 135 krát 110 metrů a bazén 90 krát 20 metrů. Tato čísla nejsou jen pro informaci: vysvětlují, proč si ruiny i bez mramoru a zlacení uchovávají pocit velkolepého záměru. Podle předpokladů historiků měl palác 360 místností, ale dnes hlavní viditelný rámec tvoří zdi vnitřního nádvoří.

Lze porovnat tři detaily, které se dochovaly nebo jsou ve zdroji zmíněny: zdi nádvoří, místo bazénu a pomerančovou zahradu. Zdi ukazují hranici palácového objemu, bazén pomáhá představit si osu a velikost reprezentačního prostoru a zahrada s hnízdícími čápy připomíná, že zničený palác už nežije jako uzavřená rezidence. Nejsilnější fakt zde spočívá v tom, že prázdnota neznamená nedostatek informací: přímo souvisí s desetiletým rozebíráním paláce.